Pořadí mezi sourozenci a inteligence

Hledání souvislosti pořadí mezi sourozenci s mimořádnými úspěchy jednotlivce sahá přinejmenším do roku 1874, kdy vyšla kniha Francise Galtona English Men of Science: Their Nature and Nurture (Význační angličtí vědci: jejich přirozenost a výchova) ^[1]. Jakožto průkopník eugeniky shromáždil Galton životopisná fakta 180 prominentních vědců z různých oborů, u 99 z nich byl přitom schopen posbírat údaje o jejich pořadí mezi sourozenci. Ukázalo se, že 48 procent z nich byli prvorození synové nebo jediní synové v rodině (Pozn. 1).

Četné další studie tyto Galtonovy závěry potvrdily a zájem o pořadí v rodině a výjimečnost trvá i nadále. Korelace mezi prvorozeností a výjimečností je, jak se zdá, omezena na určité typy vědeckých výkonů, protože později narozené děti mají větší sklony být revoluční, jak coby vůdcové, tak i vědci, a jsou tedy nejspíše mnohem kreativnější nežli prvorozenci.

V roce 1973 zveřejnili Lillian Belmont a Francis Marolla výsledky testu provedeného v téměř celé mužské populaci 19letých Holanďanů (celkem 386 114 respondentů). Test zkoumal počet sourozenců, pořadí narození a inteligenci (holandská verze Ravenových progresivních matic, RPM). Výsledky ukázaly, že děti z větších rodin mívají v inteligenčních testech a testech srovnávajících vzdělanost horší výsledky než jejich vrstevníci z menších rodin, dokonce i když eliminujeme sociální skupinu. Prvorození shodně dosahovali v Ravenu lepších výsledků než děti narozené později a až na několik málo výjimek znamenalo stoupající pořadí v řadě sourozenců pokles v dosaženém výsledku testu, a to tak, že prvorození uspěli lépe než druhorození, kteří naproti tomu měli lepší výsledky než třetí v pořadí narození atd. Nárůst počtu sourozenců v rodině obvykle naznačoval pokles výsledků RPM, a to bez ohledu na pořadí v rodině. Například třetí narozené dítě z rodiny se třemi dětmi dosahuje s velkou pravděpodobností vyššího hodnocení než třetí dítě z rodiny se čtyřmi dětmi a třetí dítě z rodiny s pěti dětmi dosahuje ještě nižšího hodnocení a tak dále.

Od Belmont-Marollovy studie se objevily i odlišné přístupy s odlišnými závěry a „longitudiální studie“ (Pozn. 2), které sledují jednotlivé rodiny po delší čas, zjišťují, že mezi pořadím v rodině a IQ žádný vztah není. Nicméně tendence velkých rodin plodit děti s nižším IQ si drží své místo ve všech výzkumných projektech. Kauzální vztah mezi pořadím v rodině a IQ se pokouší vysvětlit tzv. „směšovací hypotéza“ (Admixture hypothesis) ^[2]. Zastánci této hypotézy namítají, že jak za velké rodiny, tak i za nízké IQ mohou i jiné faktory, jako je IQ rodičů nebo sociálně ekonomické postavení. Vykládají to tím, že podle průřezových studií (Pozn. 3) jakoby rostoucí pořadí mezi sourozenci bylo příčinou nižšího IQ. Je však naopak možné, že právě rodiny, jejichž členové mají nižší IQ, mají tendenci mít více dětí. Pokud by tomu tak doopravdy bylo, pak by střední hodnota IQ v jakékoli dané populaci musela postupně klesat. Naproti tomu však střední hodnoty IQ ve skutečnosti s každou další generací narůstají (Pozn. 4) ^[3].

Podle Galtonovy studie může pořadí v rodině ovlivnit výjimečnost proto, že u prvorozenců bývá pravděpodobnější, že mají finanční zdroje, aby pokračovali ve vzdělání, prvorození mají dále výhodu v tom, že s nimi rodiče jednají jako s partnery, což předpokládá, že přebírají více odpovědnosti nežli jejich mladší sourozenci, a prvorozeným synům se v rodinách s omezenými finančními zdroji dostává více pozornosti i lepší výživy.

Model „ředění zdrojů“ (The Source Dilution Model) nabízí jednoduché vysvětlení jak vyšších hodnot IQ u prvorozených dětí, tak i jejich nadprůměrného zastoupení ve společnosti výjimečných. Vychází ze tří předpokladů: 1) Rodičovské zdroje jsou konečné. 2) Další sourozenci snižují podíl rodičovských zdrojů, který připadne na každé z dětí. 3) Rodičovské zdroje mají podstatný vliv na úspěšnost dětí v procesu vzdělávání. Model pracuje s principem, že s tím, jak roste počet dětí v rodině, rodičovské zdroje na jednoho potomka nevyhnutelně klesají.

Model „soutoku“ (The Confluence Model) ^[4], který předložili R. B. Zajonc a G. Markus (1975) a R. B. Zajonc (1976; 2001), vykládá převahu IQ prvorozených v souvislosti s neustále se měnícím intelektuálním prostředím uvnitř rodiny. Používá jednoduchý vzorec pro výpočet relativních výhod a nevýhod různých faktorů, jako je soupeření později narozených sourozenců o pozornost rodičů, což vysvětluje Belmont-Marollovo zjištění, že prvorození z menších rodin mají vyšší IQ než prvorození z větších rodin. Prvorození také přicházejí do styku s rozsáhlejší slovní zásobou na úrovni dospělých nežli jejich sourozenci, což ovlivňuje jejich výkony ve verbálních částech inteligenčních testů. Jazyková nevyzrálost bratrů a sester prvorozených dětí rovněž souhlasí se zjištěním, že děti z větších rodin mají nižší hodnoty IQ. S tím, jak do rodiny přibývá dětí, stává se všeobecné intelektuální prostředí v rodině méně dospělým.

Prvorození (a starší sourozenci obecně) musí často odpovídat na otázky svých mladších sourozenců a vysvětlovat jim nejrůznější věci. Panuje názor, že tato vyučovací činnost pomáhá starším dětem nakládat s informacemi kognitivně. Až na vzácně výjimky se mladším sourozencům této příležitosti učit své bratry a sestry nedostává, což celkem přesvědčivě vysvětluje, proč jedináčci obvykle nemívají vyšší IQ než prvorození.

To, jestli mají prvorození opravdu vyšší IQ než jejich sourozenci, není nakonec tak důležité. Výzkumy z poslední doby ukazují, že inteligence není při dosažení výjimečnosti tím nejdůležitějším faktorem. Některé studie naznačují, že rysy osobnosti, jako jsou vědomí odpovědnosti a otevřenost novým poznatkům, jsou až desetkrát důležitější než hodnota IQ. Navíc ve studiích, které statisticky ukazují významný náskok prvorozených, tvoří pořadí mezi sourozenci pouhé jedno procento variace IQ. Náskok prvorozených v IQ je nepatrný - zhruba jeden bod proti druhému ze sourozenců, dva body proti třetímu, a tak dále. Nepatrný rozdíl jednoho nebo dvou bodů v IQ testu je nevýznamný, protože leží v pásmu chyby, a je velmi nepravděpodobné, že by v úsilí o získání vysokého postavení představoval v jakémkoli intelektuálním snažení významný předurčující faktor. (Pozn. 5)

Reference

1. Galton, F.: English Men of Science: Their Nature and Nurture, London: Macmillan, 1874.
2. Page, E. B., Grandon, G.: Family configuration and mental ability: Two theories contrasted with U.S. data. (Skladba rodiny a mentální schopnosti - Dvě teorie v porovnání se statistickými údaji USA). American Educational Research Journal, 16, 257 - 272, 1979.
3. Hally, T.: Are we smarter than our ancestors? (Jsme chytřejší než naši předkové?) Mensa International Journal, č. 518, 2008.
4. Zajonc, R. B., Markus, G.: Birth order and intellectual development (Pořadí mezi sourozenci a duševní rozvoj). Psychological Review, 82, 74 – 88, 1975.

Poznámky

1. Galton při publikaci svých výsledků nebral v úvahu dívky, je tedy teoreticky možné, že chlapce označuje za „prvorozeného syna“ i přesto, že se narodil jako poslední, pokud byli všichni jeho starší sourozenci sestry.
2. Longitudiální studie je korelační výzkumná studie zahrnující opakovaná sledování týchž jevů po dlouhé časové údobí, často po mnoho desetiletí.
3. Průřezová studie (průřezová analýza) zahrnuje skupinu výzkumných metod, mezi něž patří sledování některé podskupiny jedinců určité populace ve stejném časovém okamžiku, při nichž je možné porovnávat skupiny různého věku se zaměřením na nezávisle proměnné, jako je IQ nebo paměť. Zásadní rozdíl mezi průřezovou a longitudiální analýzou je v tom, že průřezová analýza se odehrává k jedinému časovému okamžiku, zatímco longitudiální studie zahrnuje sérii měření prováděných po určitý časový úsek. Obě patří mezi tzv. sledovací studie.
4. Výzkumy ukazují, že přírůstky IQ jsou v různých zemích různé. Obecně platí, že země dosahují mezigenerační zvýšení 5 až 25 bodů. Největší přírůstky se zdá se objevují v testech zjišťujících tzv. fluidní (vrozenou) inteligenci (Gf) spíše nežli v těch, které zjišťují krystalickou (založenou na zkušenostech a dovednostech získaných učením) inteligenci (Gc).
5. Dokonce ve vědeckém světě má IQ pouze slabou souvislost s dosaženými úspěchy u lidí, kteří jsou dostatečně inteligentní na to, aby se stali vědci. Výzkumy například ukazují, že vědec, který má IQ 130, má stejnou pravděpodobnost získat Nobelovu cenu jako ten, jehož IQ je 180 (Hudson, L., 1966). Contrary Imaginations: A Psychological Study of the English Schoolboy, London: Methwen.

Pokud máte zájem zjistit výši svého IQ, přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa. Společnost Mensa provádí testování prostřednictvím mezinárodně uznávaného standardizovaného testu.

Z originálu: Birth order and intelligence, Thomas Hally; Mensa International Journal Extra, říjen 2009, číslo 529 přeložil Petr Psutka.

Související odkazy

• Odborné informace => O nadání a inteligenci obecně

15.12.2009

Zpět