Potřebuje české školství alternativy?

Alternativní školy u nás vznikají až během posledních pětadvaceti let. Za minulého režimu jsme měli naprosto jednotné školství, ale již brzy po revoluci vznikly první soukromé školy s odlišným přístupem ke vzdělávání. Nebylo to snadné a moc se o nich nevědělo. V dnešní době však už asi málokdo nikdy neslyšel o Montessori nebo waldorfských školách. Rozmach nových přístupů je znát zejména v předškolním vzdělávání (v poslední době například přibývají různé přírodní a lesní školky) a alternativní školy už zdaleka nejsou jen soukromé, ale i státní. Proč vlastně lidé hledají alternativy k tradičnímu systému?

Důvodů je samozřejmě více. Jedním z nejracionálnějších je problém narůstající šíře znalostí lidstva. Je zřejmé, že není možné všechny děti naučit všemu, co dnes víme. Navíc až z nich vyrostou dospělí, bude lidstvo opět někde jinde a spousta současných poznatků bude překonána (považte například, jak se v posledních desetiletích mění názory na správnou životosprávu nebo jak se vyvíjejí informační technologie). Jak tedy vybrat tu úzkou část vědomostí, kterou by si měly osvojit všechny děti, a ještě při tom zohlednit jejich individuální zájmy a nadání? Neustálé přidávání nových informací do „balíčku určeného pro děti“ není řešením. Ostatně kdo byl na setkání v Chřibské a zkusil si test nazvaný „(Ne)propadneš?“, mohl se sám přesvědčit, jak široké znalosti jsou dnes po dětech na středních školách požadovány, často bez zprostředkování smysluplnosti.

Pokud dětem vnucujeme znalosti, o které nestojí, není divu, že ve škole často panuje nuda. Klasické školství se pak snaží nahradit vnitřní (přirozenou) motivaci dětí k učení motivací vnější – formou odměn (dobré známky a přízeň učitelů) a trestů (můžete si domyslet). Koncentrace na výsledky a hodnocení však jenom prohlubuje nezájem o vlastní učivo. Žáci se pak často učí pouze na písemku (a po ní většinu zapomenou) nebo hledají jiné cesty, jak dobrého hodnocení dosáhnout. Škola je tak vlastně nepřímo (a zřejmě nechtěně) vychovává k podvádění. Začíná to opisováním nebo taháky a pokračuje stále větší vynalézavostí v tomto „oboru“. Tento efekt může přetrvat i do dospělosti. Možná jste i na setkání Mensy narazili na jedince, kteří se nepokrytě snaží v týmových soutěžích podvádět – a uznejte, že to je na pováženou (vždyť jde o soutěž, ve které „o nic nejde“, smyslem snad má být pobavit se luštěním šifer, ne vyhrát).

Tím se dostáváme k dalšímu důvodu hledání alternativ k tradičnímu přístupu ve školství. Dnešní děti chceme vychovávat k demokracii, tedy ke svobodnému a rovnocennému soužití s ostatními členy společnosti – a tudíž by neměly prožít řadu let v nerovnocenném vztahu s dospělými. Zde se v podstatě jedná o posun ve výchově v rodině (což by vydalo na samostatný článek), ze kterého pramení požadavek rodičů na podobné změny také ve škole. Jedním z hlavních hledisek je otázka poslušnosti – ta byla dříve považována za ctnost, dnes tomu tak už není. Často se setkávám s reakcí: „Takže děti mají být neposlušné?“ Je zajímavé, jak vidíme některé věci černobíle. Zamysleme se ale nad tím, jestli opravdu chceme, aby z dětí vyrostli poslušní dospělí. Protipólem poslušnosti je zodpovědnost a samostatnost (přiměřená věku). Tedy větší svoboda pro děti, možnost kriticky se zamyslet nad vznesenými požadavky a rozhodnout se, jak s nimi bude naloženo. Spousta lidí si myslí, že takto vedené děti si mohou dělat, co chtějí. Svobodu a hranice chápou jako protiklady. Přitom je to naopak, každá svoboda má hranice, které ji vymezují.

Není divu, že lidé hledají nové alternativy, které reagují na výše uvedené (nebo jiné) argumenty. Ať už jsou to „drobnosti“ ve školním vzdělávacím programu klasických škol, nebo naopak reformní přístupy typu Montessori nebo svobodných škol. Pojďme se stručně podívat na charakteristické znaky nejrozšířenějších typů alternativních škol u nás:

1. Montessori školy – systém, který klade důraz na svobodu a podporu vnitřní motivace dítěte. Učitelé s dětmi jednají s respektem, rovnocenně. Podporují jejich samostatnost a mají spíše roli pozorovatele a průvodce. Respektují individuální tempo dětí a odlišnost jejich zájmů, takže různé děti stejného ročníku se věnují různým aktivitám podle vlastních potřeb. Třídy jsou heterogenní, obvykle se spojují tři ročníky, dětem se umožňuje učit se také od starších spolužáků. Dítě není hodnoceno známkami (ani pochvalami a jinými formami odměn), ale slovně (je mu poskytnuta zpětná vazba). Výuka je názorná a probíhá hravou formou.
    
2. Waldorfské školy – systém zaměřený na všestranný rozvoj dítěte. Učební plány jsou kromě tradičního obsahu zaměřeny také na duchovní hodnoty a praktické i umělecké činnosti. Cílem je umožnit dětem vyzkoušet si různé aktivity a nalézt si něco, co je bude bavit a v čem budou chtít vyniknout. Podporuje se spolupráce dětí a známky nahrazuje slovní hodnocení. Třídní učitel provází třídu po celou dobu školní docházky a stává se tak architektem učebního plánu.
    
3. Domácí a komunitní vzdělávání – je založeno na zákonem definovaném individuálním vzdělávání, kdy dítě vzdělávají rodiče a do školy chodí pouze na pravidelné přezkoušení. Komunitní školy pak sdružují individuálně vzdělávané děti z více rodin, obvykle se pak u skupiny dětí střídají jejich rodiče. Průběh výuky i motivace k využití individuálního vzdělávání se velmi různí, často jde o děti se speciálními vzdělávacími potřebami nebo o nadané děti a tuto variantu mnohdy volí rodiče, kteří mají připomínky ke klasickému systému. Hodnocení je založeno na portfoliu materiálů, které si dítě během vzdělávání nashromáždí a následně je při zkoušení prezentuje učiteli.
    
4. Svobodné školy – u nás sice zatím neexistují, ale v současné době značně sílí hnutí, které tuto alternativu upřednostňuje. Hlavním principem svobodné školy je, že se děti zcela samostatně rozhodují, čemu se budou po celý den věnovat, neexistují ani rozvrhy, ani vyučovací hodiny. Jsou tak plně zodpovědné za své vzdělávání. Dospělí (kteří odmítají označení „učitelé“) s dětmi spolupracují, jen pokud děti samy chtějí. Školní systém je demokratický, děti i dospělí rozhodují o pravidlech společně (se stejnou váhou každého hlasu bez ohledu na věk), včetně rozhodování o najímání placeného personálu nebo o změnách pravidel soužití. Spory rozhoduje soudní komise složená ze zástupců dětí a dospělých. Děti nejsou vůbec hodnoceny (pokud si to samy nepřejí).

Je zřejmé, že každý z uvedených přístupů může vyvolávat obavy. Říkáme si: „Jak to jen může fungovat?“ Dostatečným důkazem může být fakt, že školy výše uvedených směrů úspěšně existují ve světě již zhruba jedno století. Pro pochopení všech principů by samozřejmě bylo potřeba více informací než jeden odstavec stručné charakteristiky. Proto jsem před časem přišel s myšlenkou založení SIGu Alternativní školství, v jehož rámci bychom se mohli o alternativních směrech ve vzdělávání dozvědět něco víc, například podniknout exkurze do konkrétních škol. Pokud se chcete stát spoluzakládajícími členy nebo se jen chcete dozvědět něco více, můžete se na intranetu zapojit do diskusního fóra „SIG Alternativní školství“.

Na setkání v Chřibské bylo prezentováno, že alternativní škola je tématem pro Mensu, protože Mensa ČR věnuje pozornost nadaným dětem. Na nich se totiž negativní vlivy tradičního školství projeví více než na průměrných. Proto se často rodiče nadaných dětí přikloní k některé z uvedených alternativ. Možná i vy u svých dětí vidíte, jak se ve škole nudí, protože musejí své tempo přizpůsobit ostatním dětem ve třídě, přestože velkou část učiva již mají zvládnutou. Nebo si něco takového pamatujete ze svého dětství. Otázkou je: Co s tím uděláme?

Související odkazy

• Odborné informace => Obecně o školním vzdělávání
• Tak trochu jiná výuka aneb Jak funguje svobodná škola (Jarmila Neumannová, Roman Kříž, 1. 6. 2014)

2.6.2014

Klíčová slova: unschooling, alternativní školství

Zpět