Dvakrát výjimečné dítě nemusí být dvakrát hůře zvladatelné

Moje dcera Allison je již od narození výjimečně všímavá. Ještě ten den, kdy jsme ji přivezli z porodnice, ji rozčilovala barva povlečení v kolébce: hlasitě protestovala tak dlouho, dokud jsme nenašli povlečení, které se jí líbilo. Díky své neobyčejné vnímavosti již v batolecím věku rozeznávala více předmětů, než její vrstevníci. Zároveň nám však dávala najevo i to, že jí nevyhovují doteky jiných lidí, nelíbily se jí pachy či zvuky okolí a často byla posmutnělá z toho, že svět se nevyvíjí podle jejích představ. Nikdy předtím mě nenapadlo, že člověk může být „postižený“ a nadaný zároveň – tedy že existuje něco, čemu se říká „dvojí výjimečnost“.

Nejprve mě znepokojovaly věci, které bránily Allison normálně fungovat v každodenním životě. Neúspěšně jsme vystřídali několik tradičních školek: do kolektivu dětí nikdy nezapadla, protože ji rozrušila i zdánlivá maličkost, měla špatně vyvinutou jemnou motoriku a byla tvrdohlavá. Psycholožka u ní diagnostikovala obsedantně-kompulzivní poruchu a dysfunkci smyslové integrace. Přitom jsem si ale uvědomovala, že Alice je velmi bystrá: ve věku čtyř let uměla číst, znala hodiny, sčítala zlomky a uměla noty. S jejími projevy dvojí výjimečnosti jsem se dlouho nedokázala vyrovnat.

Školkové období bylo obtížné jak pro naši rodinu, tak pro učitele. Allison ve školce nepodávala takové výkony, jaké jsem u ní pozorovala doma. Později ve škole patřila mezi průměrné žáky a učitelé si stěžovali, že se nedokáže ovládat. Její nadání by přišlo nazmar, kdybych stále dokola nebombardovala učitele i psychology svými vlastními poznatky, o kterých jsem byla vnitřně přesvědčená.

Nastudovala jsem spoustu informací o nadání, abych zjistila, zda se některé vlastnosti mé dcery běžně vyskytují u nadaných dětí. Do jisté míry to platilo: například jsem se dočetla, že nadané děti bývají velmi citlivé na své okolí. Jenže jiné odlišnosti, jako byl třeba nečitelný rukopis, spíše poukazovaly na vlastnosti dětí s poruchami učení (dysgrafie apod.). Nadané děti, které mají potíže s učením, bývají označovány jako dvakrát výjimečné. Nesmírně mě potěšilo, že odborníci na pedagogiku se vážně zabývají výzkumem této zajímavé populace dětí (viz Pozn. 1).

Výsledky mého soukromého výzkumu jsem konzultovala s ředitelkou školy. Dceru otestovala školní psycholožka, která konstatovala, že její studijní výsledky jsou silně nadprůměrné. Zašla jsem tedy za místním zastupitelstvem a popsala jsem jim fungování jedné školy v Novém Mexiku, o níž jsem se dočetla, že provozuje jednu třídu určenou výhradně dvakrát výjimečným dětem. Vedoucí odboru pro zvláštní vzdělávání souhlasil s tím, aby byl podobný program zřízen a financován i v našem distriktu. Učitelé z Allisoniny školy záhy nato navštívili zmiňovanou školu v Novém Mexiku, aby získali konkrétnější představu o fungování třídy pro dvakrát výjimečné děti. Výsledkem bylo, že naše arizonská škola zřídila první (a zatím jedinou) třídu určenou výhradně dvakrát výjimečným dětem v celém státě! Ačkoli celý proces byl značně obtížný a občas jsme se museli potýkat s různými nepříjemnostmi, tuto třídu dnes navštěvují děti různého věku, s různými typy nadání a zároveň s různými typy poruch učení.

Do speciální třídy chodí i naše Allison, která dobře zapadla do kolektivu dětí s podobnými zájmy, problémy a rozmary. Jejich učitelka je dostatečně vzdělaná v problematice dvojí výjimečnosti a moje dcera poprvé ve své školní kariéře dělá skutečné pokroky. Moje vytrvalost v kombinaci s vstřícností představitelů našeho distriktu konečně zajistila příležitost k dosažení úspěchů nejen pro mou dceru, ale i pro ostatní děti, které rovněž poprvé v životě zažívají školní úspěchy.

Co říci závěrem? Allison měla štěstí. Naši místní zastupitelé pochopili, že financovat program pro dvakrát výjimečné děti se vyplatí, neboť takové děti nemohou nikdy zapadnout do běžného kolektivu. Místo toho, aby se z našich dětí stali šikanovaní a frustrovaní teenageři, se jim nyní otevírá možnost uplatnit světlé stránky své komplikované osobnosti (viz Pozn. 2).

Stephany Sanchezová Fisherová pracuje jako advokátka a zároveň působí jako konzultantka v oblasti speciální pedagogiky. Se svým manželem a dcerou žije ve Scottsdale v Arizoně (USA).

Poznámky překladatelky

1. V České republice se výzkumem dvojí výjimečnosti zabývá např. doc. PhDr. Šárka Portešová, Ph.D., která působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Bližší informace se dozvíte například na http://www.nadanedeti.cz/pro-psychology-problemy-dvoji-vyjimecnost.
2. V současné době neexistuje v ČR škola se speciální třídou pro dvakrát výjimečné děti. Existuje však řada škol spolupracujících s Mensou, které kladou zvláštní důraz na práci s nadanými dětmi a věnují se jim ve větší míře než většina ostatních škol.

Zdroj

• Sanchez Fisher, S. (2006) Twice Exceptional Doesn't Have To Be Twice as Hard  [online] [cit. 2013-04-04]. Dostupné z WWW: http://www.tip.duke.edu/node/777.

Související odkazy

• Odborné informace => Dvojí výjimečnost

6.9.2013

Klíčová slova: dvojí výjimečnost, sociální a emocionální problémy

Zpět